Já si pamatuji, že na mě a bráchu před 40ti lety přiletěla babička ve stylu "co to tam děláte"... Já duchaplně v rychlosti právě zapálené patrony strčil za záda. Slovy "přece nic neděláme". V tu chvíli to začalo prskat a dýmit. Bylo to jak v pekle.
Když si vzpomenu, tak se musím smát.

Ono když vezmež rubež co sám o sobě nefunguje, uřízneš flexou jeden stupeň a prohlásíš to za zázračnou wunderwaffe, tak jsi rozjel supr pokerové divadlo. Supr to funguje do momentu, než to použiješ a ze dvou střel jedna trefí autodílnu a garáž a druhá vlastní lidi několik set kiláků od plánovaného cíle. To ti pak musí v rámci pokeru náhodou ujet pusa a musíš se pokusit svět přesvědčit, že to je vlastně přesně to, co jsi chtěl a že to bylo proto, že vojáci...

Podle mého názoru není hlavním problémem matematiky její obtížnost, ale způsob, jakým se často vyučuje.
Typickým příkladem je zavádění proměnných a rovnic na druhém stupni základní školy. Žáci se učí upravovat výrazy, krátit lomené výrazy nebo řešit rovnice, ale často jim nikdo nevysvětlí, proč to vlastně dělají a k čemu jsou tyto postupy v praxi užitečné. Výuka se tak snadno změní na mechanické procvičování pravidel bez pochopení jejich smyslu....

nízkým podílem vysokoškoláků v populaci
= to snad není ostuda, my byli vždy pracovitý národ hlavně rukama. A tato práce přeci není nic špatnýho. Jen ta šikovnost v populaci klesá, děti ztrácí vzor u rodičů a prarodičů.
Horší je že se uměle snižují nároky na diplom jen aby jsme vypadali v tabulkách hezky. A řemeslníci dochází.
23