

Mám přítele s kombinovaným postižením, o kterého se starám. Je tam spíše dohled, léky a pomoc s hygienou. Je chodící. A normálně spolu intimně žijeme. Je tam láska, je tam soucit. Jako zdravotníkovi mi to nepřijde zvrhlé nebo nechutné. Láska si nevybírá. A ti ostatní, co nemají štěstí na tolerantní partnery, musí využít služeb sexuálních asistentů. Je to opravdu složitá otázka a téma kvůli předsudkům na okraji a docela tabuizované.

Naivní husinečka, co žije v pohádkovém světě duhy, cukrové vaty a jednorožců. Tak ne každý má rodiče, co se k sobě chovají jako za první republiky a snědli by se navzájem samou láskou. Někoho tvrdý život semlel jako maso na karbenátky a nemá náladu a nesetkal se s tím slavit umělý americký svátek. Třeba jeho rodiče tohle neslavilo a on to po nich přebral. A že chce jen muže, co tohle budou slavit? Dost hloupá představa. Jí narozdíl ode mne v životě nikdo...

Mám PAS, ADHD, partnera s hendikepem a bude mi 43. V minulosti jsem o dvě děti přišla a vztahy s narcistními partnery mi vážně podlomily zdraví. A přítel děti mít nemůže. Bohužel se člověk musí vyrovnat s bolavou skutečností a pokusit se jít dál. I když ne vždy je to snadné. Invalidní důchod mi nikdo nedá, mám ty lehčí formy. Takže smysl života jsem našla v práci (zdravotnictví) a v péči o přítele.
20