

Já zase nedokážu zapomenout na máčený perník v čokoládě, s povidly. Ale ten ze 60. let! Pořádný kus, pevné těsto a celý politý čokoládou. A na mejdlíčku jsme také vyrostli a jsme tady dodnes. A ještě si vzpomínám na pomerančové sušenky petit bureau, nebo tak nějak. Moc na výběr jsme neměli, ale dokázali jsme si to vychutnat!

Ano, Betty a její knížky jsou stálicí v mé knihovně už přes padesát let a nikdy mě nepřestanou bavit. Četly jsme je s maminkou, teď už ale sama, a stále s láskou a radostí. Díky, Bettynko! Neměla jste život lehký a radostný, ale umíte ho zlehčit a rozradostnit ostatním.

Naprosto s vámi souhlasím, toto je téma, které mě poslední roky velmi vytáčí. Žasnu, že lidem není trapné na sebe prozradit své mnohdy intimní detaily. Nedávno jsem poslouchala v tramvaji souseda, zřejmě lékaře, který se svou kolegyní po telefonu řešil a komentoval nějakou operaci, což by laická veřejnost fakt slyšet neměla. Ona se ho zeptala, jestli je v hospodě, že je tam hluk. Vyvrátil to, že je v traamvaji. Tak jsem se nadechla a nahlas zavolala: Kdo chtěl to pivo?

Lidí je málo? A kde tedy všichni jsou?