

Buran je ten, kdo nejen že posuzuje lidi podle toho, co mají na sobě, ale ještě to vykřikuje do světa a myslí si, že má patent na rozum. Navíc ta paní žije nejspíš stále před rokem 1989, kdy let byl sváteční událostí a člověk se na to vyfiknul. Dnes kdekdo pendluje letadlem a je to zcela běžný dopravní prostředek. Rozhodně bych v letadle mnohem raději seděla vedle oteplákovaného turisty než vedle té nafoukané paní.

Zajímavý člověk s velmi zajímavým osudem. Přečetla jsem o ní kdeco, její život mě fascinuje. Ale! Její obrazy bych tedy uměním nenazvala, jen módním artiklem (ostatně jak to bývá i u mnoha dalších "umělců").

Japonské děti jsou téměř od narození podrobeny přísnému drilu, vystaveny nelásce a povinnostem. Takoví malí robůtci. Od emocionálně chudých rodičů těch emocí moc nepochytí, a tak se jim vyhýbá i vztekání se a vzdor. Mně to připadá kruté, ale v tak přeplněné zemi je to nutnost, jinak by tolik lidí nemohlo žít pohromadě.

Cyklisté a koloběžkáři jsou dnes bohužel na chodnících běžným zjevem. Měšťáci je nevidí, asi mají selektovaný zrak, a tak jsem vzala právo chodit po chodníku do svých rukou. Kolům a koloběžkám neuhýbám a už jsem tak způsobila několik pádů, ne mých. Jo, je to pro mě kapku nebezpečné, ale pro ty, co se váleli po zemi, to bylo velmi poučné.

Bydlím v okresním městě ve Středočeské kraji a na Velikonoce celé město a okolí dělá bramborový salát a řízky