

Oslovení soudruhu jsem vždy považovala za něco pejorativního. V dnes již neexistujícím výzkumáku, kde jsem pracovala, jsme slovem "soudruhu" oslovovali jen ředitele a on nás. I náměstky jsme oslovovali "pane inženýre" a předseda KSČ byl pan Š. (mimochodem velice slušný a milý pán).

Tak tahle paní je opravdová osobnost, před kterou smekám pomyslný klobouk. Před ní i jejím manželem. To, že peníze, které vydělala poctivě a ne pochybnými kšefty jako někteří miliardáři, věnuje zpátky vědě a rozvoji mladých vědců, je obdivuhodné. Kéž by bylo víc takových osobností!

Tohle pomlouvání Čechů už mi docela dost vadí. Popsané případy jsou asi pravdivé, ale hloupí lidé jsou ve všech národech. Sám pán z chorvatské horské služby uvádí, že musí zachraňovat i Poláky, Maďary, Francouze nebo Němce a že se v pořadí počtu zachraňovaných každým rokem mění. Tak proč se tady zase plive na Čechy? Tohle sebemrskačstvií mi vážně leze na nervy.

Většina důchodců se má dobře a ty tři stovky měsíčně navíc nepotřebuje. Jistě, jsou i tací, co mají důchody nízké a někteří z nich nezaslouženě, protože prostě vykonávali špatně placené povolání. Ovšem nemalá část těch nízkopříjmových důchodců si za to může sama - umělci, kteří neplatili sociální pojištění a teď někteří brečí, jak mají nízký důchod. Lidé zaměstnaní v pohostinství, kde bylo častým zvykem dávat jen minimální plat a zbytek na ruku. Část OSVČ...

Je to krásné, že se našly stovky rozumných lidí. Ale co je to na celé velké Rusko? S Rusy mám zkušenosti, sice staré skoro 50 let, ale mentalita lidí se zas tak moc nemění. 4 roky jsem dělala průvodkyni Čedoku po ČSSR převážně sovětským skupinám. Ti lidé z Moskvy nebo Petrohradu (tehdy Leningradu) byli jiná kategorie než ze zbytku Ruska. To byli založením Evropané; ti z malých měst nebo vesnic se dali opít rohlíkem, a to se asi nezměnilo.

Tak názory pana Gutha-Jarkovského a skutečná realita nebylo totéž. To, o čem se v článku píše, platí spíš pro dobu monarchie. Moje babička se vdávala, když už byl můj táta na cestě, a druhá, poštovní úřednice, se vdala z lásky za kolegu a měli šťastné manželství až do dědovy smrti. Rodiče jim do ničeho nemluvili.

Tady jde o komisní přístup revizora. Jedenáctiletý chlapec přece nevypadá jako patnáctiletý, v těchto případech by měli i revizoři zachovávat trochu lidskosti.

S Gustou Fučíkovou jsem se jednou setkala naživo. Jako průvodkyně Čedoku jsem měla skupinu ze Sovětského Svazu v hotelu na Václaváku. Jednou při večeři tam přišla starší žena, a když zjistila, že jsou to Rusové, šla k nim a hned se chtěla bavit. "Zdravstvujtě, já jsem Gusta Fučíková, manželka Julia Fučíka". No, dívali se na ni, jako kdy by spadla z višně, a nereagovali. Byl to docela trapas, takhle se podbízet.

Příliš krásná? Ta dáma má ale sebevědomí! Vždyť vypadá jako umělá, o kráse se mluvit nedá.