Túje samozřejmě kvetou, rok co rok nám padá pyl na dvorek; čmeláky nelákají, ale ptačí hnízda už jsme tam měli mnohokrát (máme vzrostlé túje ještě po předchozím majiteli).

To vážně sledovalo 90% domácností? Já jsem se dívala na první díly, brala jsem to jako detektivku s dobrými herci, dobře natočenou. Jenže pak přišly díly, které se věnovaly rokům 1967 - 69, které jsem si už sama dobře pamatovala. Došlo mi, jak je všechno překroucené a upravené v duchu normalizace. Takže žádný další díl už jsem vidět nechtěla, tím spíš to další opakování. Nechápu, jak to může ještě dnes někdo sledovat, je to čistá, i když dobře udělaná... Zobrazit vše

Už zase si je někdo rovnější než druzí. Za socializmu to byli vysoce postavení soudruzi a jejich rodiny, teď jsou to miliardáři a jejich rodiny. (Ostatně - většinou jsou to také bývalí soudruzi - bez stranické knížky se Z. Pelc nemohl stát v r. 1983 ředitelem Gramofonových závodů.)

Moji prarodiče žili za války na Vinohradech. Jejich sousedy byl manželský pár - on pražský Němec, ona Židovka. Odmítl se s ní rozvést a musel do pracovního tábora - nevím kam, ale potkal se tam s Oldřichem Novým. Paní chodila k mým prarodičům poslouchat Londýn; jí jako Židovce rádio sebrali. Máma vzpomínala, že ho poslouchali s baterkami v ruce - Němci někdy vypínali proud a chodili po domech kontrolovat rozhlasové přijímače, jestli tam někdo nemá... Zobrazit vše

Já jsem děti měla v osmdesátých letech a nikdy jsem to nepovažovala za nějaké omezení. Do zahraničí jsme jezdili na dovolenou od jejich předškolního věku - nejdřív na pobyty u moře v Bulharsku (jinam to za totáče ani nešlo), později do Itálie, Španělska ... Když byli všichni tři už ve školním věku, jezdili jsme už i na poznávací zájezdy. Samozřejmě - děti znamenají starosti a výdaje, ale také hodně radostí.

Rodiče mi zemřeli krátce po sobě, dva roky po nich... Zobrazit vše

Paní Bohdalová patří určitě k našim nejlepším herečkám, ale s její morálkou už to tak slavné není. Vždycky se uměla držet těch, co byli právě u moci.

Takhle se tam možná mluvilo před sto a více lety; rozhlas a ještě více televize ta nářečí smazávaly. Zachovalo se už málo těch výrazů -Budějce místo Budějovice ano, to říkám i já, rozená Pražačka; v jižních Čechách ale mám hodně příbuzných.

Moje máma za celý život nešla ani jednou do průvodu. Když pracovala v Chemapolu, zjišťovali účast, tak řekla, že nepůjde. Ten odborář se ptal na důvod, tak odpověděla:" Já myslela, že to není povinné." Zakoktal: "No ano, není." "Tak to nemusím odůvodňovat."

Takže šlo se tomu vyhnout. Já sama jsem byla v průvodu dvakrát se školou a jednou dobrovolně s kamarádkou - to bylo v roce 1968 za Dubčeka. Pak jsem se zařekla, že Husáka zdravit nebudu, a víckrát mě do průvodu nikdo nedostal.

Co ti jejich voliči čekali, všechny ty sliby se splnit nedají bez ohromného zadlužení. Kdo těm slibnům uvěřil, je naivní. Já, ač důchodkyně, jsem to považovala za nesplnitelné, nynější vládní garnituru jsem nevolila a tudíž nejsem zklamaná.

Zdá se mi, že autorka píše spíš o době daleko starší, možná letech padesátých nebo meziválečných. Já jsem měla všechny tři děti v osmdesátých letech a nemohla bych potvrdit skoro nic.

S paní Němcovou jsem většinou souhlasila, ale tady nemohu. Nejsou to 4 dny. jen dva. protože je v tom i sobota a neděle. Navíc poslední den s vysvědčením se končí hodně brzo každý rok, pamatuji si to u svých dětrí i vnuka. Dělat zrovna z tohohle státní probxlém, je nesmysl

Dnes mě moc mrzí, že jsem se svého tatínka nezeptalana víc podrobností o jeho práci v odboji. Že v něm byl, o tom se nikdy nezmínil, zjistili jsme to až v roce 1995, kdy dostal pozvánku od primátora Prahy na setkání nekomunistických členů odboje. Myslíme si, že to bylo v rámci Skauta, protože táta byl nadšený skaut; celý život na zážitky se Skautem rád vzpomínal.