

Myslím, že už jsem tenhle článek někde četla, ale to nevadí, ráda si ho po přečtu znovu. Je to úsměvný příběh s dobrým koncem a takových není mnoho. Každopádně je to nejhezčí článek, který jsem dnes na Seznamu objevila. Je to malá perlička mezi každodenními horory o nekončících požárech v Evropě, o nesmyslných válkách, nebo výplodech některých politiků...

Ještě z autoškoly si pamatuji větu: I když jedete na zelenou a máte přednost, vždycky se musíte rozhlédnout a přesvědčit se jestli je všechno v pořádku !!! Vždycky !!! Je tu malé procento, že vám do cesty vběhne dítě, zvíře, nebo právě taková houkající sanitka, která má přednost i když vy nechcete!!! Tak se to právě stalo.
Ten arogantní hajzl turek evidentně do žádné autoškoly nechodil, nebo si myslí, že on má všude a ve všem přednost, tak jak se prezentuje na scéně, a...

Ano, vzpomínám si na to. Tenkrát jsem se naivně těšila, že případ bude mít nějaký happy end. Labutě se najdou, vrátí na svobodu, a kripl se nastěhuje na delší dobu do chládku. Teď vidím, jak jsem se mýlila. Ten bude mít z pekla štěstí, protože nejspíš má všude kamarády a známé, kteří ho z průšvihu vysekají, za pár týdnů se na celou věc zapomene, a bude se s nebohými zvířaty šmelit dál. Tak to tady bohužel chodí!

Jsem opatrná, ale když čtu o těch, co naletěli, tak mne zaráží jedna věc: jak je možné, že šmejdi mají k dispozici telefonní číslo, e mail a ještě vědí u jaké banky má ten dotyčný účet? Kde berou tyhle informace???

Mne to zase tak moc nepřekvapuje. Jednou jsem viděla hnízdo vystlané takovými barevnými třapečky, co se dávají na vánoční stromeček. Po zimě se toho válelo plno kolem popelnic, a ptáci se to naučili recyklovat.
Jen by mne zajímalo, až ta hloupá válka skončí, kdo ten bordel bude uklízet ve velkém. Je mi té přírody opravdu líto.

Tu knihu jsem četla. Bylo to hrozné a smutné čtení, ale vydržela jsem až do konce jen proto, abych věděla jak to dopadne. I když je to už dávno, ten příběh se mi vryl hluboko do paměti. Vždycky, když prožívám nějakou křivdu, nebo se cítím pracovně vyčerpaná, se mi ta kniha vybaví. A v tu chvíli si uvědomím, jak krásný je můj život. Vždyť tohle je realita (dnešních dnů) o několik tisíc kilometrů dál. V zemi, o které nic nevíme, nebo raději vědět nechceme...
16