V roce 1945 Rusové kradli hodinky, teď už děti. Jsou to zloději!

Rodina mého dědy Víta Hřivny (řediteli Slovanského gymnázia v Olomouci) se s rodinou Petřkových přátelila. Když jsme jako děti na "hůře" - půdě - prohlíželi starou korespondenci, tak jsme objevili pohlednice od nich. Moji starší sestru paní profesorka Jiřina Petřková učila a sestra ji měla moc ráda. Mnoho let po ukončení ZŠ se s ní i stýkala.

1.května roku 1955 byla moje maminka těžce nemocná. Nemohla jsem s ní zůstat doma, musela jsem se školou do průvodu . Maminku dopoledne odvezli do nemocnice Pod Petřínem a večer nám telefonovali, že zemřela. Letos to je 71 let. Od té doby májové průvody nesnáším...

Otec mého tchána, osmdesátiletý vyučený zedník žijící u Humpolce, měl v roce 1960 malé políčko, které mu komunisti sebrali a vyměřili mu důchod 190 Kčs. I když měla v té době koruna mnohem vyšší hodnotu, (platy byly kolem 1500 Kčs) tak se z toho vyžít nedalo. Aby děda nezemřel hlady, tak ho manželovi rodiče vzali k sobě a žil s nimi až do své smrti. Jsem již také seniorka, která hodně pamatuje a mohu říci, že nikdy v životě jsem se neměla tak dobře jako teď.

Byla jsem na škole v přírodě v roce 1951a to v Hořicích na Šumavě. Vzpomínám si na Pašijový dům, který je tam do dnes. Bydleli jsme v dřevěných barácích v místnostech, kam se vešlo půl třidy. Protože to bylo v listopadu, tak to nebyla žádná hitparáda. Užili jsme si ale spoustu legrace, takže to stálo za to.

V obci, z vesnice z které pocházela moje maminka, byli kulaci tři. Všichni skončili v Jáchymově a jejich rodiny byly vystěhované do pohraničí. Bylo to v roce 1952. Tetička pracovala na státním statku v Adršpachu. Sestřenice musela po ukončení ZŠ pracovat také na zmíněném statku. Jediný benefit byl, že se v Adršpachu sešlo více rodin "kulaků", byla to dobrá společnost, která se podporovala. Sestřenici se podařilo později večerně vystudovat. Po návratu... Zobrazit vše

Remosku mám již od roku 1963, kdy jsem ji dostala od své sestřenice jako svatební dar. Od té doby již mám několikátou, v současné době dvě, velkou i malou.

Bydlela jsem až do roku 1963 v ulici Národní obrany číslo 31a do školy chodila na Náměstí Svobody. Měla jsem spolužačku, která bydlela ve Skleněném paláci a já jsem ji tam několikrát navštívila. Také naše bydlení bylo luxusní. V bytě v ulici Národní obrany bydlela původně moje maminka v rodině generála Fishera a po něm nám zůstal tento krásný byt. Ve třídě jsme byly většinou všichni z "buržoazních " rodin... Do třídy se mnou chodil například Kamil Lhoták, syn slavného malíře.

Můj strýc Božetěch Hřivna bojoval proti bolševikům a zaplatil za to svým životem. V legionářské literatuře vyšla knížka z jeho dopisů "Božetěch Hřivna, student, legionář" Byl to opravdový hrdina a není divu, že nemůžou Rusové strpět upomínku na legionáře. Maršál Koněv byla zcela jiná kategorie hrdinů.

Před asi padesáti lety (to jste většinou ještě nebyli na světě) jsem pracovala u dráhy. Měli jsme volné jízdenky na vlak a rádi jsme jezdili i do Maďarska. Tam existovaly drobné soukromé obchody, kde jsme často nakupovali. Byly to ale většinou šunty. Koupila jsem tam jednou své dcerce svetřík na kterém byl na prsou nápis, (už si nepamatuji jaký). Byla nadšená až do prvního vyprání, kdy se celý nápis poroučel a zbyla jen šmouha.....

V SSSR jsme s manželem byli poprvé v roce 1965. Manžel za tím účelem založil v podniku Safina "Baník Vestec" a pod hlavičkou toho jsme jeli. Soukromě to nešlo. V sovětských "turbázách" nás vítali květinami, přesto že jsme dorazili třeba v noci, prostě museli. K přírodě se Rusové chovali strašně. Například oškubali na Kavkaze kvetoucí rododendrony a po vyfocení zahodili. Po přechodu Kavkazu jsme došli do Suchumi. a vlakem zase zpět. V roce 1987 dostal... Zobrazit vše

Jako studentky jsme na letní brigádě s mojí sestrou pracovaly v továrně na cukrovinky. Balily jsme do krabiček karamely. Snažily jsme se to dělat co nejlépe a nejefektivněji, ale spoluzaměstnanci nás upozornili, že musíme "ubrat", protože jim kazíme normy. Tak jsme ubraly.....