

Výborný a vyvážený článek, až na ty poslední věty.
Onen anonymní "osud" nebyl tak neosobní entitou, na ten osud si arcivévoda zadělal zčásti i sám. Velkou válku širokých rozměrů si téměř jistě nepřál, ale omezenou válku proti Srbsku podle všeho podporoval (nebo se k podpoře nakonec přiklonil, v konečném důsledku je to jedno). Nakonec, vždyť to nebyl žádný osobní program, c. & k. monarchie k válce se Srbskem spěla od anexe Bosny a Hercegoviny celkem přímo...

Míň řetězců je krok vpřed. Český trh je malý, dimenzovaný tak na tři, maximálně na čtyři. Větší počet nevede k vyšší konkurenci, a tedy soutěži v ceně a kvalitě, ale k tomu, že se perou o malý dílek z malého koláče a jsou ve výsledku dražší než jinde. Navádí to spíš ke vzniku tajných kartelů a uzavírání dohod o cenách. U nás v okresním městě jich máme sedm.
Holt bezbřehý klausismus, který nebral v potaz, že i korupce, monopol a kartely jsou stejně...

Đurađ Branković nebyl despota (povahová charakteristika), ale despot (titul). Ale to jen na okraj.
O taktickém charakteru vítězství v roce 1389 se dá debatovat (srbská historiografie má dlouhou tradici, sahající do 19. století hledání jakýchkoli opor pro to, aby se dal výsledek prezentovat jako nerozhodný nebo dokonce pro Srby vítězný), ale samotný fakt, že Lazarova vdova a synové přijali osmanskou svrchovanost, vypovídá celkem jasně....

Velkou roli sehrála zkušenost s předválečnou krizí, zkušenost s nacismem a zkušenost se sovětským vítězstvím ve válce.
Sovětské hospodářství se idealizovalo, ale přednost postátnění ekonomiky a jejího centrální plánování zdánlivě potvrzovalo válečné vítězství země, která byla ještě za první světové války průmyslově silně zaostalá.
Ale další argument dával (zdánlivě) i nacismus. Centralizace a z ní domněle plynoucí efektivita za válečné výroby dělala na českou veřejnost...
