Podle mě se za pojem „systémový problém“ často jen pohodlně schovává selhání konkrétních lidí. Všechno začíná u jednotlivce, kterému osud dítěte není lhostejný a nerozhoduje pouze podle tabulek. Práce v ochraně dětí nemůže být jen zaměstnáním, ale měla by být i určitým posláním. Kdyby se odpovědní pracovníci o konkrétní případy skutečně zajímali, důsledně vyhodnocovali rizika a nebáli se převzít osobní odpovědnost, řadě podobných tragédií by se dalo zabránit.

Samozřejmě že to souvisí i s migrací. U obrovské části migrantů je přizpůsobení evropskému způsobu života, našim hodnotám a pravidlům prakticky nulové. Nejlépe je to vidět u jejich dětí, které přebírají stejné vzorce chování.

Pak jen čteme další články o násilí na dětech, útocích na učitele ve školách, absolutní neúctě k ženám a učitelkám nebo agresivním chování. A pořád se bude někdo tvářit, že to spolu nijak nesouvisí?

Tak poděkujme těm, kteří konflikt eskalovali s tím, že Írán rychle zlomí. Místo toho dnes hrozí omezením jedné z nejdůležitějších námořních tras světa a dopady pocítí všichni.

Ironie je, že ruší jediný obor z filozofické fakulty, u kterého si většina lidí umí představit konkrétní zaměstnání. Ty ostatní zřejmě zůstanou, protože bez nich by svět přestal fungovat.