

Za tenhle rozvrat může Německo poděkovat hlavně Merkelové. „Wir schaffen das“ byla nezodpovědná politická sázka, jejíž účet dnes platí školy, učitelé i běžní lidé. Tohle není integrace. Tohle je selhání státu.

Tohle je ostuda českého stavebnictví a veřejných zakázek. Čínské firmy by podobnou stavbu zvládly za polovinu času a pravděpodobně i za polovinu ceny. U nás se roky plánuje, měsíce blokuje doprava a nakonec se ještě zaplatí násobně víc.

A teď druhá strana: kolik musí vydělat dva pracující rodiče, aby měli stejných 60 tisíc měsíčně?
Nestačí jen vydělat stejnou částku. Musí navíc zaplatit dopravu do práce, stravování, pracovní oblečení, případně hlídání dětí. K tomu denně odpracují osm hodin a další čas stráví dojížděním.
Výsledek? Rodina, kde oba rodiče pracují, může mít po odečtení nákladů méně než rodina, kde nepracuje nikdo....

Elroq RS možná vyhrál sprint, ale tím to končí. Postavit moderní elektrické SUV proti čtyřicet let starým ikonám v disciplíně, která elektromobilu vyloženě nahrává, není důkaz nadřazenosti, ale marketingové divadlo.
Countach, Testarossa nebo 944 Turbo nejsou legendy kvůli tabulce zrychlení. Jsou legendy kvůli designu, zvuku, charakteru a emocím. To jsou auta, za kterými se člověk otočí i dnes.
Elroq může být rychlý, ale duši legend nemá. Já bych si bez...

Ve výsledku tuhle nestoudnost stejně zaplatíme my všichni — občané a daňoví poplatníci, kterým stát neustále káže o šetření, zdražování a nedostatku peněz. Na obyčejné lidi se tlačí, ale pro vyvolené ve státních firmách se statisíce měsíčně vždycky najdou.
Tohle už nejsou odměny za práci pro veřejnost. To je amorální vysávání veřejných peněz a plivnutí do tváře všem, kteří poctivě pracují a stát jen živí.

Tohle není seriózní ekonomický článek, ale reklama na luxusní cestovku. Samé miliony, privátní letadla a velká prohlášení, ale minimum tvrdých otázek, ověřování a skutečné analýzy. Slabá novinařina zabalená do atraktivního PR.

Za mě je Ioniq 9 typické auto, které dobře vypadá v reklamě a v testu, ale v praxi přináší spoustu kompromisů: vysokou cenu, vysokou hmotnost, drahý provoz, horší dálniční efektivitu a nepraktičnost ve městě. Fascinující možná je, ale racionální koupě to podle mě rozhodně není.

Třikrát neuspět na Praze 10, neuspět ve sněmovních volbách a následně mířit rovnou na starostu – to je materiál. Sebevědomí Ferjenčíkovi evidentně nechybí...
122