

Do Národního divadla chodím. Nikdy jsem tam neviděla nikoho v "šusťákovce" a vlastně ani v teplákové soupravě. Ano, lidé tam chodí běžně v úpravě "casual", ale to jsou většinově cizinci. Upřímně, nijak mě to nepobuřuje. Do Národního se běžně oblékám formálně, nicméně do jiných divadel chodím běžně v pracovním oblečení. Jdu tam kvůli hře, není to společenská událost.

Jsem levák a v socialistické školce a škole to nebylo moc fajn. Ve školce jsem neuměla stříhat nůžkami, pro praváky samozřejmě, a učitelky byly hnusné. Neustále se mi vysmívaly, že jsem nemehlo. Od té doby mám odpor k těmto manuálním, tvořivým činnostem. Ve škole jsem měla pero až jako poslední, a to bylo v první třídě stigma. Učitelka mi neustále opravovala ruku, což jsem nesnášela nesnášela. Dodnes, i přes ten intenzivní dril, nedržím tužku dobře. Nečiní...

Mrs Velevážená se teď překonala a má můj naprostý souhlas. Zde v diskuzi ovšem zavládlo zděšení, protože za žádných okolností nelze odstranit (ani přemýšlet o odstranění) následující: vyjmenovaná slova, násobilku, známky, zasedací pořádek, poznámky, domácí úkoly a TICHO ve třídě. Tedy ty věci, které všechny děti nenávidí, ale mávnutím kouzelného proutku adorují v dospělosti. Ti kritičtější jsou ještě ochotní uznat, že to bylo děsné, ale ihned dodají: "No...

Pohodlné možná, ale odsuzovat krém z mascarpone a šlehačky mi přijde neuvěřitelně snobské. Ten krém je chuťově vynikající. V kombinaci s čerstvým ovocem stěží překonatelný. Maršálek je v tomto docela pozér.

Velmi mě zaujala povinnost atestace pro ředitele škol. V ČR je problém nekompetentního a narcistického ředitele velký problém, který teď vyhřezl v kauze Hnojník a naposledy v Bohuslavicích. Toto jsou zdánlivě izolované kauzy. Ve skutečnosti se jedná o systémový jev, který českému školství mimořádně škodí. Osobně jsem ráda, že děti se umí vzbouřit. Snad bude alespoň těchto protestů přibývat. Učitelé mají totiž strach.

Synové jídla ve školní jídelně nesnášejí: mdlá chuť, podivné kombinace, páchnoucí rozmrazené ryby...Doma každý den vařím z čerstvých surovin. Hodně dělám chuťové výrazná jidla z asijské kuchyně, i dost ostrá. Synům se nedivím. Obědy platím, ale je mi jasné, že to prostě nesnědí. Ale mají možnost ochutnat, případně si dát, když mají hlad. Nemám ráda ten častý závěr, ze děti ve skole například nejedí luštěninová jídla, protože na ně nejsou zvyklá z domu. My...

To jsou neskutečně populistické a obecné žvásty. Každý ví, že základy jsou potřeba. To přece nikdo nezpochybňuje. Je to základní pedagogický postup už od doby Komenského: od jednoduššího ke složitějšímu. Co ovšem moderní didaktiky zpochybňují je způsob, jakým české školství ty základy staví. V popředí je totiž neustále (již od Marie Terezie) stejný postup: dril a paměťové učení. V systémech školství vyspělých zemí se takto rozhodně neučí. A přesto, i tam...

Jo a ještě, vy zakazovači. Chytré brýle, které jsou pro laika k nerozeznání od normálních, jsou již běžně dostupné (start od 5000 Kč). Umi plně nahradit mobil. Tak zakazujte ty mobily, zakazujte:). Uz vidím ty učitelky, které budou zkoumat brýle každého žáka, zda se nejedná o nebezpečnou a zákeřnou elektroniku!

Vaše dítě je docela chudák, tedy pokud není zrovna v první až třetí třídě. Podobné chudáky jsem učila na nižším gymnáziu. Od rodičů zákaz použít mobil. V angličtině si nevyhledali slovíčka. V občance nemohli najít na internetu statistiku k tématu. Nemohli si ani zahrát třídní hru společně s ostatními dětmi. Věčně někomu smutně koukali pres rameno. Měl byste to vážně zkusit přehodnotit.
Nesouhlasím. Jako bývalá učitelka, která měla děti pozdě vidím rozdíl. A to jak samotným dětem, tak rodičům. V době bezdětnosti jsem měla vůči rodičům podstatně nižší toleranci. Dnes vím, že být rodičem je zatraceně těžké, a jako učitelka bych byla vůči rodičům shovívavější. Není to totiž vždycky tak, že selhání dítěte znamená selhání rodičů. Tyto zkratkovité závěry u bezdětných často pozoruji. Jako matka jsem také měla větší porozumění pro situaci dětí...
9