Podívejme se na to takto: mateřská (na dva roky) je necelých 15 tisíc měsíčně, nijak se nevalorizuje a propad příjmů je z normálního platu šílený, úspory v této době žádné. Průměrný důchod je 20 tisíc - pro člověka, který nikoho dalšího neživí a měl možnost v produktivním věku spořit. Nepoměr je jasný. Matka bez velmi slušně vydělávajícího partnera nemá šanci.

Moc dramatu kolem ničeho. Je třeba slevit z nároků, však touto dobou je "na trhu" spousta chlapů rozvedených. Problém v tomto případě nebude v mužích.

Vzácná to žena. Škoda, že ti, kteří by potřebovali tyto myšlenky číst si je nepřečtou - na ně je ten rozhovor moc dlouhý.

tak jsem si naivně myslela, že tady budou rusofilové dělat jakoby nic (budou potichu), ale chyba lávky. Už mají notičky od cara.

Řešíte tu tři popravy, chudáčků, kteří daleko brutálnějším způsobem zabili jiné. Nejsem zastáncem trestu smrti, ale tohle je až překvapivě útlocitné. Navrch, když mezi námi máme silnou komunitu rusofilů, kteří obdivují a obhajují ty, kdož KAŽDÝ DEN zabijou daleko více lidí, kteří nikdy nikomu takové utrpení nezpůsobili. A mnoho z těch zabitých trpí daleko déle, než budou trpět tito tři i kdyby se jejich poprava "pokazila".

Co blázníte? Rezidenční parkování je tu opravdu za hubičku, ostatně i daň z nemovitosti je i po zdražení srandovní. Podívejte se do jiných evropských velkoměst... Tady je to 100% emocí ale rozum nikde nevidím.

Již nějakou dobu se snažím okolí sdělit, že slovo "nevím" není sprosté slovo. Mít názor je v pořádku, ale pokládat jej za nezpochybnitelný fakt v pořádku není.

Když mi byly asi 4 též jsem se ve vysoké kukuřici ztratila. Ale tehdy jsme chodili u babičky ven sami, takže jsem si musela nějak poradit. Měla jsem výhodu oproti této holčičce, že jsem byla starší, takže jsem si už domyslela, že se mohu orientovat podle slunce, ale starosti jsem v tom poli měla :-)

2 srpna 2027 má zase šanci, zatmění opět bude nad Španělskem :-)

Při četbě článku jsem si vzpomněla na jeden rozhovor v rádiu, když mi bylo asi 20 let. Hovořili tam se stoletou paní, evidentně v mentální formě a plnou energie. A toto se mi vyrylo tehdy do paměti - říkala: Nikdy není pozdě na to, abyste začali něco nového. Je mi sto let. Když jsem šla do důchodu, tak kdybych se zapsala do houslí, považte, teď by ze mně už byl virtuos. Tahle věta ovlivnila celý můj život a na paní si stále čas od času vzpomenu.

Koukala jsem na přenos, jen tak jedním očkem. Zrovna jsem se koukla, když letělo to letadlo. Poklesla mi brada - woow, perfektní moment :-)

Jezdila jsem stopem až skoro do konce devadesátek a byly to skvělé zážitky, nebezpečné se mi to zdálo jen jednou, když se borec vytahoval, jak rychle ve svém bouráku umí jezdit :-) Dodnes stopaře beru, mám to v hlavě nastavené jako štafetu, kterou posílám dál, ale dlužno dodat, že jich už moc není. Je to vlastně trochu škoda, na stopu člověk potkal zajímavé lidi, se kterými by se jinak přirozeně nebavil.