Kdyby se nejednalo o tak nesmírně smutnou věc jako je smrt malé bezbranné holčičky, tak by se člověk mohl pobaveně ušklíbnout, v jakém to žijeme Kocourkově. Šílené je, jak si ti odpovědní lidé, kteří při každé příležitosi zdůrazní, že nemyslí na nic jiného než na nejlepší zájem dítěte, přehazují odpovědnost a nakonec ji nemá nikdo.

Nesmysl. Po smrti matky přeci muselo proběhnout dědické řízení a bratr se buďto vzdal nebo nevzdal svého podílu. Pokud se nevzdal a sestra přesto investovala do rekontrukce i jeho části, tak je naivní až hloupá. Ale i tak by pak měla nárok na vyplacení svých investic.

Ještě že mého manžela nic takového nenapadlo.

Nečekala bych, že takového světáka rozhodí pruhované pyžamo a hrnek mléka.

Jako dospívající dívka jsem našla v knihovně babičky knihu Roxolana od Pavla Zagrebeneho. Četla jsem ji tajně, rodičům pro mě připadala nevhodná. Ale dodnes si pamatuji, jak mi vyprávění o životě v harému a všechny ty intriky na sultánském dvoře přišly vzrušující.

Nemyslím, že by to dnes bylo jinak, ba naopak, v éře sociálních sítí se cítím hodnocena ještě více a ještě přísněji než jako dítě v době komunismu. Protože víceméně anonymně.

Svatá pravda. Škoda, že jsem si takový článek nepřečetla v době, kdy byly mé dnes už dospívající děti malé. Hra na koberci mě frustrovala, nešla mi, ale měla jsem pocit, že MUSÍM. Výsledkem bylo, že děti stále čekaly, jaký jim vymyslím program, nebo si hrály na mobilu, samy se nezabavily. Ale na druhou stranu i teď se mnou rády tráví čas, běháme se psi nebo hrajeme šachy.

Odchodem ze společné domácnosti problémy nekončí, ale teprve začínají.

To je poprvé, co souhlasim s Babisem.

Je to legrační a roztomilé, ale myslela jsem, že ZOO neodchovávají uměle mládˇata, která jijich matky zavrhly.

Proč je ten článek od začátku psaný tak konfrontačně?

To je radost, taková babička a ještě na dovolené. Nejlepší je ta situace se zmrzlinou - kdy jindy by ji chlapec měl jíst, než v horku?