
Provokatér nesnáší, když ho donutíš být konkrétní. On chce háčky, ne obsah. Více na Medium. 😉

Provokatér nesnáší, když ho donutíš být konkrétní. On chce háčky, ne obsah. Více na Medium. 😉
To je zase přehlídka argumentační gymnastiky, kterou by i olympijský výbor musel uznat jako nový sport.
Člověk skoro čeká, že se v komentářích objeví věta:
„Ano, všechno je v pořádku, protože to řekl ON, a když to řekne ON, tak to přece pravda být musí.“
Když někdo omlouvá každé selhání stylem „ale on to určitě myslel dobře“, připomíná to rodiče, kteří tvrdí, že jejich dítě nerozbilo okno, okno se...

Tohle už není ani mlžení. To je taková ta klasická babišovská realita, kde fakta stojí venku před dveřmi a dovnitř se dostane jen to, co se hodí do videa na sociální sítě, pro jednodušší voliče.
Premiér s vážnou tváří tvrdí, že Český rozhlas má 2,7 miliardy, tak ať si to zahraniční vysílání zaplatí sám.
Realita?
To vysílání je zákonná služba státu, kterou stát má platit, a kterou stát...

Tohle je přesně ten typ rozhovoru, který evropské, potažmo české debatě zoufale chybí, jasné pojmenování reality bez alibismu a bez toho věčného „ale“. Stubb tu předvádí kombinaci strategické zkušenosti, intelektuální poctivosti a odvahy říkat věci naplno. A hlavně: konečně někdo nahlas vysvětluje, že Putin není žádný iracionální šílenec, ale chladný kalkulátor, kterého lze zastavit jen tlakem, ne přáním po „míru za každou cenu“.
Je skvělé, jak Stubb...

Tohle je přesně ten typ hlasu, který v české debatě dlouhodobě chyběl. Ivana Janů mluví s klidem, znalostí ústavy a hlavně bez politických kalkulů, a právě proto její slova působí tak přesvědčivě. Úplně trefně připomíná, že prezident s nejsilnějším mandátem má logicky i odpovědnost reprezentovat zemi tam, kde má odbornost, a že bránit mu v tom je spíš politická hra než respekt k ústavnímu pořádku.
A její srovnání se Zemanem? To sedí. Konečně někdo nahlas řekl, jak...

Takže Andrej Babiš tentokrát předvedl zahraniční politiku ve stylu:
„Já jsem to úplně nečetl, ale stejně jsem to chtěl zakázat.“
To je přesně ta úroveň státnického výkonu, kterou si člověk představí, když slyší slovo premiér.
Nečetl usnesení, ale zato měl jasno, že je potřeba, aby němečtí politici nejezdili do Brna.
To je takový ten typický přístup: „Nevím, o co jde, ale jsem zásadně proti...

Tak tohle je skutečně fascinující čtení. Člověk by skoro řekl, že ministr obrany Jaromír Zůna je ve vládě něco jako ten nešťastný brigádník, kterému dali klíče od skladu jen proto, že nikdo jiný neměl čas, a teď se všichni diví, že se mu do toho skladu nechce pouštět bez dozoru.
Premiér Babiš mezitím působí jako přísný vedoucí směny, který každé ráno kontroluje, jestli Zůna náhodou nezačal přemýšlet samostatně. A když ano, tak ho okamžitě vrátí zpátky do...

Zůna opět předvedl svůj oblíbený trik: tvářit se jako ministr obrany, ale fungovat jako člověk, kterému někdo omylem půjčil klíče od skladu s maskáčema. Vláda mu vybere náčelníka generálního štábu, on jediný hlasuje proti, a pak statečně oznámí, že rozhodnutí „respektuje“. To je ta úroveň asertivity, kterou by člověk čekal spíš od vojáka základní služby, co se bojí říct na rotě „dobrý den“.
A ta představa, že by během Babišovy dovolené dostal klíče od Strakovky...

Tak si představ, že jsi premiér. Máš za sebou vládu, kterou i Lipavský popisuje jako „bordel na kolečkách“ , státní dluh ti roste rychleji než tvoje volební billboardy, a pak přijde novinář a zeptá se na něco nepříjemného. Co uděláš?
No jasně.
Začneš se mu posmívat jak puberťák, který si myslí, že je nejvtipnější ve třídě....

Tak si to shrňme: premiér, který „to nečetl, není schopen to číst, jen to viděl“, hodnotí návrh zákona slovy „nevypadá to dobře“. To je jako kdyby kuchař, který neumí vařit, ochutnal polévku očima a prohlásil, že je přesolená.
Ministr kultury z Motoristů, mezitím trvá na tom, že všechno bude platit od roku 2027, což je roztomilé, protože návrh ještě ani neprošel vládou. Ale proč se zdržovat realitou, když máme kalendář a sebevědomí....

Je fascinující, jak pokaždé, když se objeví téma smíření, dialogu nebo nedejbože civilizovaného gesta, část diskutérů okamžitě spustí poplach, jako kdyby jim někdo sáhl na rodinné stříbro, nebo spíš na sbírku starých křivd, které už dávno zrezivěly, ale pořád se s nimi dá mávat jako s praporem.
Najednou se z prezidenta stává „komouš“, „pokrytec“, „neomarxista“, „bruselský svalovec“ a kdovíco ještě. Člověk by skoro řekl, že tady někdo reaguje ne na realitu...

Pavel tímhle krokem znovu ukazuje, že záštita není razítko na cizí názory, ale podpora prostředí, kde se dá o historii mluvit bez hysterie a bez toho, aby se kdokoliv bál, že mu někdo přepočítá geny do třetího kolena. A to je přesně to, co v české debatě často chybí.
Je sympatické, že Hrad jasně říká, že jde o podporu otevřené diskuse, ne o přihlášení se k jakékoli interpretaci minulosti. To je dospělý přístup, který se opírá o Česko‑německou deklaraci z...

Tak si to shrňme: 141 států světa řekne „ano“, USA, Rusko a Írán řeknou „ne“…
A Česko?
Česko si sedne do kouta, zvedne ruku stylem „já nic, já muzikant“ a zdrží se. Jako jediný stát EU.
To je přesně ten typ strategické diplomacie, kdy se tváříš, že jsi neutrální, ale ve skutečnosti jen doufáš, že si tě nikdo nevšimne. Bohužel si tě...
36