Tím svým předváděním věčného mládí je už trapná.

Já tady vidím hlavně "dvojí metr" - tlustým lidem se dnes nemůže říct, že jsou tlustí, ale hubeným se nadává do vychrtlých.

Když pominu, že tyhle věci řešil osmatřicetiletý muž, tj. že jim to nefungovalo už v tomhle věku, tak si říkám, že to měl vzít tak, že ten seznam platí pro obě strany.

Takže nejen: "Chceš pomazlit? Tak vyluxuj." ale také: "Chci pomazlit... vyluxovala jsem."

Pořád opakuje, že chce něco zažít - a co tedy jako zažívá?

Vždyť té paní každý měsíc přijde důchod! Jeden měsíc si může koupit kávovar, další měsíc vysavač, prostě cokoli potřebuje.

Ale když to tak sama nevidí a sama od sebe resp. sama pro sebe neudělá, to je pak těžké jí něco radit.

Pevné víčko u vod a limonád, no, dejme tomu. Ale ono je to tak i u jogurtových nápojů, i u těch v kartonech, a to je pak "lahůdka". Když člověk víčko odtrhne, kapičky těžké tekutiny stříkají, když ho člověk neodtrhne, kape mu tekutina z víčka do obličeje, když člověk na vnitřku víčka usazený hustý nápoj olízne, "kontaminuje" si zbylý nápoj trávicími enzymy.

Mám nápoj otevřít až doma a nalít si ho do skleničky jako kultivovaný člověk, že? Ale když já mám na něj chuť hned!

Moc děkuju za obsáhlý článek, Maríza na mne na fotografiích působila vždycky naprosto uchvacujícím způsobem, mimořádně a neopakovatelně krásná.

On má všechny možnosti, jak se chlubí, ale tu partnerku pořád nemá. Cestuje, užívá si, ale sám. No, budiž mu to přáno.

No... namazat upečený plát krémem...

Odpalované těsto se přece při pečení typicky nafoukne, pak se produkt (větrník, věneček, eklérka) naplocho rozkrojí. Krémem se namaže spodní část, přiklopí se horní polovinou a potom se nanese poleva.

Ten text je úžasný... Únava toho chlapa je až hmatatelná...

Klade si otázku, kde vztah začíná... a já si kladu otázku, jak může vztah pokračovat, nebo jestli může pokračovat, když žena jeho únavu nedokáže rozpoznat... a respektovat.

Na tortille je nejlepší, že se s ní dá rychle připravit teplé jídlo: dám na ni, co chci, umotám, prohřeju na pánvi, během pár minut jím.

Ale tohle pracné "pižlání" mne vůbec neláká... ani to, jak jídlo vypadá na fotografii.

Ve Vaculíkově "Sekyře" mne kdysi zasáhla myšlenka hlavní postavy: "Jen nepatrně jsem se každý den odchýlil, a jsem o celý život jinde."

Od té doby ve mně rezonuje.

A nebojte se, že nevíte, co chcete - je to jen zdánlivé. Jednoho dne se něco vynoří, něco se ve Vás ozve... pak to prostě udělejte.