Fyzicky je sice zdrava, ale po psychicke strance se jenom trapi.

Vubec ji neodsuzuji a uprimne…Neni nic horsiho za bolest, kdyz milujici mame umre dite nebo videt umirat dite a citit, ze mu nemuze pomoci.

pokud člověk dojde z vlastní vůle k terminálnímu přesvědčení, že už na tomto světě nechce dál setrvávat, myslím, že je tato volba odchodu ze života absolutně důstojná, bezbolestná a v určitém pohledu ohleduplná i pro okolí daného jedince..

v tom smyslu, že hodně zoufalých sebevrahů ve svém zkratovém jednání kolikrát zatáhnou, byť neúmyslně, fyzicky či psychicky i své okolí do dramatu události..,... Zobrazit vše

Člověk to chápe, ale přesto platí, že společnost, která umožní zabíjet své členy, je špatná společnost. Tohle by se dít nemělo. Mnoha lidem umřel někdo blízký, bohužel. Pokud začnou mít lidi pocit, že na to je nejlepší lékem smrt, budou to zástupy a zástupy mrtvých. A dalších mrtvých jejich blízkých. Na světě líp nebude a zubatá se bude smát.

Mám děti, ano, je to šílený, co si paní prožila, asi ji už není pomoci, ale na druhou stranu, my jsme teda už pěkní slabosi. Kolik matek ztratilo děti krátce po porodu nebo ve válkách nebo při různých neštěstích. A nejen matek, ale prostě rodin.

Lidstvo už se smrtí potomků jaksi neumí pracovat. Ještě relativně nedávno to byla zcela běžná věc, že se dospělosti nedožily všechny, že rodiče přežily některé své děti.... Zobrazit vše

ANketní otázka je podle mě špatně položená. Důvodem pro to rozhodnutí není smrt dítěte, ale stav člověka v období po něm. Někdo se s tím vyrovnat dokáže, někdo hůř... ale v tonto případě zřejmě nastalo peklo, které si většina z nás asi nedokáže představit.

Já mám také jen jedno dítě a další mít nebudu. Kdyby můj syn zemřel, šla bych okamžitě za ním. Neexistuje nic na světě, co by mi nějak pomohlo, můj život by totiž okamžitě ztratil smysl a význam. Obdiv všem ženám, které žijí dál. A může si o mě každý myslet jak chce, že jsem zbabělec. Láska k mému synovi je větší než můj vlastní život.

Je to obrovská lidská tragédie a chápu ji. Ale zároveň se divím, že se nenašel žádný psycholog, který ji by ji po Franklovsku dokázal pomoci najít smysl života. Smysl lze najít i v utrpení.

Eutanázie je skvělá volba pro ty, kteří jsou při smyslech a z nějakého, možná jen pro ně jen obhajitelného důvodu, se rozhodnout odejít. Já jsem se svými potomky již jasně zajedno, až budu na obtíž, třeba jen proto, že se budu posrávat, tak eutanázii podstoupím. A nevidím v tom nic špatného. Kdo jiný by měl o mém životě rozhodovat než já.

Tohle je hodně těžké nějak posoudit. Na jednu stranu ta žena patří na psychiatrii a na stranu druhou, jestli by ta léčba nebyla zbytečná. Za mně je to zbabělé. Protože pořád jsou v jejím okolí blízcí lidé a rodina, lidé, kterým svým rozhodnutím změní život. Její syn nezemřel proto, že by chtěl, jako to chce udělat ona a záměrně tím všem těm ostatním ublížit. Dcera mi zemřela na zástavu srdce ve stejném věku jako ten mladík. Je to nepředstavitelné, ale musí se žít dál.

Záleží na každém jak se rozhodne. Jestli touží po smrti tak je to jen její věc a každý se vyrovnává ze smrti vlastního dítěte po svém... Paní chce zemřít, její život, její rozhodnutí.

Kdo má děti, tak nejspíš zažil chvíle strachu až hrůzy, a pak tu neskutečnou úlevu, když to dobře dopadlo. Ale když se stane to nejhorší, tak to člověku rozerve srdce vedví do konce života a z největší radosti se stane největší utrpení. Natož, když je to vlastní vinou, to si už vůbec neumím představit.

Jelikož jsem také otcem, tak tu paní naprosto chápu…někdo zkrátka žije , ale opravdu žije pro své děti, je to absolutní smysl života a tady naprosto zřejmě hraje roli fakt, že byla přítomna jeho “odchodu”, tudíž si to může dávat za vinu, že mu nedokázala pomoci…a s tím se nedá žít…