Mezigenerační komunikace a její emoční náročnost
Diskuze reflektují stres a emoční náročnost při komunikaci s rodiči, kde se lidé cítí nuceni přepínat do starých rolí dětí. Tento stres je často spojen s pocitem, že nejsou respektováni jako dospělí.
Když táta zvolá tak vždy ve mě hrkne, ale z toho důvodu, že mu bude za chvíli 95 a nikdy nevíte co se může stát, starám se o něj se ženou, protože moji dva synové už přes čtyři roky se o nás absolutně nezajímají.
Připadá mi nedávno, co jsem s láskou takové telefony nazývala "volají teroristi.." Samozřejmě, že jsem to tak nemyslela, ale je pravda, že člověk musel přepnout a "emočně pracovat".
Co bych za takový telefon teď dala.. V roli "teroristy" jsem sama a snažím se, abych byla ten oslovený, protože vím.
Tragicky smutné. Děti, cha, dnes dospělí, co už jistě taky mají děti, se chudáci musí z role dospělého, skoro v křeči změnit zase na dítě. Nechápou, že do stejné role svých rodičů nastoupí za 20 let i oni a budou se po zkušenostech svých za chvíli bát volat svým dětem, aby je nevykolejili z jejich nových rolí. Otřesné, co lze tady vyčíst o ubohých, mezi rodinných vazbách dnešních přecitlivělých ubožáků, co jsou sebejistí jen ve svém pocitu nadřazenosti a...
Tak já sem asi jiná se svojí mamkou provolám klidně celé dny a noci. Asi ani není den kdy by jsme si nezavolali 😂😂 Bydlíme od sebe jen kousíček prakticky ona pod kopcem já na kopci 😂😂😂. A na dovolenou spolu jezdíme v létě na jaře i na podzim.
Tohle by mě nikdy nenapadlo, vždycky jsem s tátou mluvila ráda (o matku jsem přišla v dětství), nehrála jsem si na něco, co nejsem. Když mi nečekaně zavolal táta, nebo jeho manželka, pokaždé jsem měla strach, že se něco stalo. A letos v březnu jsem opravdu ten definitivní telefonát obdržela.
Ten článek přesně popisuje realitu, kterou spousta lidí zná. Ten zvláštní stres při hovorech s rodiči, přepínání do staré role a pocit, že část toho, kým dnes jsme, v té komunikaci prostě nemá prostor.
Souhlasím i s tím, že to není o nevděčnosti, ale o emoční náročnosti těch interakcí. Co mi ale v podobných textech chybí, je další krok, co s tím v praxi. Protože většina lidí už dnes ví, proč se to děje. Ale mnohem těžší je, jak v tom reálně fungovat, aniž...
Mě by trefilo, když mi moje matka neustále říká, že jsem její dítě. Uznáte, že tohle se padesátiletému chlapovi s vlastní rodinou dobrá neposlouchá. Druhá věc jsou neustále omluvy, že nás s něčím obtěžuje. Řekl jsem jí to už mockrát, že to za obtěžování nepovažuji, prosté díky by naprosto stačilo.
Zase někdo hledá problém tam, kde ve skutečnosti žádný není. Voláme si pravidelně, nejen s matkou, ale i s dalšími příbuznými. Já jim, oni mě. Zeptám se vždycky, jak se mají a jestli něco nepotřebují obstarat nebo nakoupit. Když mi volají a mám zrovna jednání, telefon típnu a později zavolám zpět. Žádný problém.
Mám to tak nějak jak se v článku popisuje. A proč? Protože má matka ač jí bude 90let a mě 60let nikdy nepřepnula z rodičovské a v mém případě silně mentorské a káravé role na přátelskou roli dvou dospělých osob. Nikdy jsem neudělal a stále nedělám nic dobře a tak jsem rád když telefon mlčí 🙂.
jednou z výhod mobilů je, že člověk může být v trvalém spojení se svými rodiči a dětmi. Volejte si odkudkoliv, kdekoliv a o čemkoliv. Je to důležité.
Když mi maminka zavolala, spíš jsem se vzdycky lekla, že se jí neco stalo. Protoze jinak jsem každý vecer volávala já jí. Teď už nevoláme, ani já, ani ona. Vloni zemřela.
Když ni bylo 40,,máma byla vdova a přestože byla sobestacna, považovala jsem za zcela normalni, žes4m ji aspon 2x týdně já sama zavolala a povídali jsme si. A totéž dbes dela moje dcera (zrovna jsem položila telefon, volala, jak se mají děti, co planuji na víkend a jestli neco nepotrebujeme, povidali jsme si asi 10 minut). Protože tohle je vždy o výchově a vztazich v širší rodině.
94