Vážená kadeřnice, starejte se hlavně o účesy vaší rodiny, ostatní z vašich nevyžádaných rad vynechte.

Stylistko, varujte hlavně svojí rodinu, tohle je už hodně ubohý.

Tento koláč jsem pekla už v minulém režimu, pouze měl jiný název

Vážená Nikolo, vy jste mi na barák nijak nepřispěla, zaplatila jsem si ho sama a stále z něj platím daně. Musíte se víc snažit, abyste taky měla. Ohledně toho, že mladý nemají kde bydlet, do domova důchodců se stěhovat nemíním.

Bydlím na malé vesnici, ale obnova chovu slepic, se tady nekoná. Pořizovací náklady chovu jsou hodně vysoké, a lidí rádi lítaj po světě, takový chov jim nedovolí se vzdálit od baráku. A domácí mazlíček? To sotva.

Proč by to měl dělat každý? Já nekontrolují moje dospělé děti, za co utrácí své vydělané peníze, zrovna tak oni nekontrolují moje výdaje. To by zkusily jenom jednou a naposled. Do mých peněz je komukoli z rodiny kulový.

Mladý nevědí, že po prarodičích dědí děti prarodičů, ne vnuci. Sice to lze ošetřit závětí, nebo za života dát nemovitost vnukům. Ale rodiče vnuků jsou neopomenutelný dědici ze zákona.

Stěhovala jsem se za život dvakrát, ale stěhováci mi rozhodně věci nebavili. Já to měla v krabicích,, nábytek rozebraný a zabalený, aby se neodřel, sklo jsme si přestěhovali sami. Stěhováci naložili připravené věci, odvezli a vyložili. Neumím si představit, že by vyklízeli šuplíky.

Jako dítě sem lezla na třešeň, děda mi tam zaklínil prkno na sezení. Na nejnižších větvích to rozhodně nebylo. Maminka na mě houkla, abych dala pozor, až polezu dolů. Nic se nikomu nestalo. Jediný, kdo nadával, byla babička, ale ta vynadala dědovi ohledně toho sedátka na stromě s tím, že když lezu na strom, můžu sedět na větvi. Chudáci vaše děti.

Autore, škvarková pomazánka bez škvarků neexistuje.

To je novina, tak byli vychovány mojí prarodiče, rodiče, já, i moje děti.

Prodavačka může chtít co chce, rozhodují já, na kterou pokladnu půjdu. Nemá pravomoc komukoli určovat ke které pokladně má jít.