Jiri Umlauf
Politolog by tenhle článek nejspíš zařadil do kategorie „když realita předběhne seminář“. Máme tu situaci, kdy se strany, které se běžně neshodnou ani na tom, zda je pondělí, najednou shodnou na Chartě OSN. To je v akademickém světě známé jako „koalice překvapení“ – jev, kdy ideologické rozdíly na chvíli ustoupí, protože se všichni snaží mluvit na své publikum, jen z různých směrů.
Další klasický fenomén je „domestikace zahraniční politiky“. To je, když se...
V textu se objevují komunikační postupy typické spíše pro kampaň než pro výkon exekutivní moci. Opakované obecné výroky o tom, že je potřeba „odhalit problémy“ nebo „rozkrýt, co se dělo“, bez uvedení konkrétních kroků, vytvářejí dojem, že se pracuje s rétorickými konstrukcemi spíše než s reálnými procesy. Pokud se taková tvrzení opakují, veřejnost přirozeně očekává jasné výstupy – například výsledky auditů nebo právní kroky. Pokud se nedostaví, působí to...
V rozhovoru se objevuje několik faktických nepřesností a zavádějících tvrzení, která stojí za upřesnění:
Babiš uvádí, že v Portugalsku stojí MWh „4 eura“. To není pravda. Tak nízká cena se objeví jen v ojedinělých hodinách při extrémním přebytku větru a slunce. Nejde o běžnou cenu. Bez uvedení data a typu ceny (spot, futures) je to zavádějící....
Když si politolog přečte popis ženevského jednání, má pocit, že sleduje spíš improvizované divadlo než diplomacii. Křik ministra zahraničí je v mezinárodních vztazích něco jako červená karta – znamená, že jednání už neřídí protokol, ale ego. A když americký vyjednavač odpoví „tak já klidně odejdu“, je to učebnicový příklad toho, jak se krizová diplomacie mění v psychologický souboj dvou dotčených delegací.
Ultimátum „Írán nesmí 10 let obohacovat uran“ působí jako návrh, který má...
9