

Ve 30 letech jsem měla druhé dítě… měli jsme hypotéku na dům, půjčku na bydlení…starší dceři jsem nemohla koupit ani bonbony… o 5 let déle jsme koupili pár bytu v Praze( tenkrát za nízkou cenu, ale opět na hypotéku)…po 20 letech……moji dceři je 28 let, koupila jsem ji před 5 lety byt, který jsem ji vybavila, dodnes platím poplatky, takže žije s přítelem zdarma…dostala auto… přesto nemá děti… tak o penězích to asi není, ne?

V roce 1985 jsem cvičila jako mladá žákyně, žabička, v zelené sukýnce s oranžovou stuhou… poprvé v Praze… na matraci v nějaké škole… nádhera! Dnes jsem objela celý svět a už mě toho moc nepřekvapuje… jen tenkrát to bylo wow…

Ještě nejsem tchýně, ale dcera už několik let bydlí s přítelem... on se nechce ženit, děti ... možná za pár let...využívá jen bydlení v bytě, který jsem dceři koupila... je mi jí moc líto, ale on to s ní umí, jak ji vždy ukecat, aby s ním zůstala... blíží se jí třicítka a s ním jen ztrácí čas...

Moc bych si přála, kdyby soud rozhodl takhle rychle, když jsem podala žalobu na nájemníka, který mi 6 měsíců nezaplatil... pak soudkyně řekla, že mu dáme ještě šanci, aby se vzpamatoval... vystěhovala jsem ho po 18 měsících a celou dobu jsem mu platila bydlení... ale bylo by fajn, kdyby rozhodl soud do jednoho dne!

Přečetla jsem tu pár komentářů a je to velmi smutné. Mladí obviňují staré a opačně. Kde jste vyrostli všichni? Je mi 50, syn je na VŠ, dcera už pracuje, rodiče jsou v důchodu... všichni by se bez mojí pomoci neobešli...dotuji finančně obě generace (u rodičů je to i spousta času) a odměnou mi je, že se rádi potkáváme a jsme rádi spolu.
