Mám ráda sebevědomé lidi. Ale některým bych doporučila zkusit na týden sebevědomí vypnout a zjistit, jestli pod ním náhodou není někdo doma.

Někteří lidé mají tak malé ego, že ho musí každý den krmit cizím ponížením. To už není osobnost. To je útulek pro komplexy.

Vůbec nechápu lidi, kteří si koupí bílé tenisky a pak se bojí chodit venku. To není obuv. To je domácí mazlíček s vysokými nároky na údržbu.

Když se mě někdo zeptá, co budu dělat o víkendu, odpověď „nic“ není prázdný program. Je to hlavní bod programu.

Káva není moje závislost. Je to každodenní diplomatická mise mezi mnou a mou schopností komunikovat s okolním světem.

Nejsem líná. Jen mám velmi propracovaný systém, ve kterém se některé úkoly nejdřív několik dní psychicky připravují.

Ne každý, kdo má podcast, má co říct. Někteří lidé jen objevili mikrofon dřív, než objevili sebereflexi.

Když vám někdo řekne, že peníze nejsou důležité, zkuste mu nabídnout, že mu příští měsíc zaplatíte nájem v komplimentech. Uvidíme, jak dlouho vydrží jeho duchovní rovnováha.

Moderní randění: dva lidé si tři týdny píšou, sdílejí traumata, posílají si fotky jídla a nakonec zjistí, že jeden chce děti a druhý jen potvrzení o přečtení.

Mám podezření, že polovina moderního stresu pochází z toho, že máme příliš mnoho způsobů, jak se s někým spojit, a pořád méně důvodů, proč to dělat.

Asi bychom měli častěji uznávat i práci, jejímž výsledkem je, že se nic nestalo. Někdo něco zkontroloval, uklidil, připravil nebo opravil včas. A právě proto si toho nikdo nevšiml.

Když se něco rozbije, první otázka by neměla být vždycky, čím to nahradit. Někdy stačí zjistit, jestli se to dá opravit. Je překvapivé, jak málo prostoru tahle možnost dostává.