Taky to máme, chce se po nás tohle a tamto a čím dál víc, benefity se nenápadně snižují, lidi odchází, odměny se čím dál více krátí, ale majitelé jsou už za vodou, je jim to jedno a takových je spousta. Dcera mi říkala, jak k nim do saunie chodí majitelé firem, chovají se překvapivě mile, hezky, nehledí na peníze, vyprávějí jim tam zážitky ze všech dovolených a člověk jim to přeje, ovšem do doby, dokud se pak nebaví i se zaměstnanci. Ten tlakje neúnosný...
Ale nikdo se nebouří. Ani proti tomu, že se nedostanete ze vsi do města než ráno a večer, což ničí zejména mladé lidi, spojení veřejnou dopravou nestojí za nic - stát počítá s tím, že si pořídíte svou dopravu a každé dva roky na Vás trhne prachy za technickou prohlídku a budete plnit státní kadu při ceně 50 Kč za litr PHM. A dostat se k doktorovi? Chachacha, při těch objednacích lhůtách, a vůbec jen nějakého sehnat. Možná to lidem vadí, ale nikdo se...
Když třetina zaměstnanců říká, že jejich pracovní vytížení je neudržitelné, tak to není ‚stresová generace‘. To je prostě realita: firmy roky staví výkon na tom, že lidi budou držet hubu a makat přes limit. A teď se jen ukazuje, že ten limit už je dávno pryč.
Toto se bude jen zhoršovat, jelikož v rámci přežití a světové konkurence bude muset většina firem v následujících létech zvednout o desítky procent svou produktivitu. Například se ví, že Toyota vyrobí o něco více aut, než Volkswagen, ovšem s polovinou zaměstnanců. Tudy vede cesta k přežití.
Já myslím, že svěřovat se managementu se stavem vyčerpání je zbytečné. Protože právě oni jsou za tuto situaci zodpovědní. Klidně vám můžou říci, že pokud nezvládáte svoji práci, že můžete změnit místo. Lepší je zajít k lékaři, vyžádat si vyšetření u psychiatra či psychologa a odpočinout si pak na neschopence....
Proto je v některých profesích vyžadovaná odolnost vůči stresu. Myslel jsem si, že je to normální, být ve stresu. Věřte mi, že není. Tělo Vám dává signály, a když s tím nic neuděláte, tak se ozve. Šel jsem raději do předčasného důchodu. První měsíc bez práce a stresu jsem přibral 13 kg.
Přímý nadřízený zažívá taky nepohodu, vyčerpání a stres, nemůže podřízenému nijak pomoci. Řekneli to citově chladnému nadřízenému, ten mu řekne, že to přehání. Pokud necouvne, stane se nepohodlným, problematickým zaměstnancem a bude nahrazen.
Celá tahle společnost je nemocná. Požadavek nekonečného růstu tohle vše způsobuje. Máme vpodstate stejné volno desítky let. Ale čím dál víc věcí na nás tlačí, v práci, mimo práci a bojuje o naší pozornost. Jsme tak doslova na roztrhání.
A co rodič zaměstnanec, ten je na tom úplně nejhůř že všech.
Řešením je buď zpomalit a méně tlačit na výkon nebo dát lidem více volna.
Čím dál méně lidí musí makat na čím dál více příživníků. Nejhorší je to ve státní správě, kde těch dole je čím dál méně a roste počet těch nahoře, kteří navíc vymýšlí hlouposti, aby zdůvodnili svou potřebnost. Od šéfů a jejich šéfů až po spousty lektorů a školitelů hovadin.
Soukromá prosperující firma si tohle dovolit nemůže, ale ne každý manažer to umí a zlaté padáky jsou všude.
jsem rád, že si toho konečně někdo začal všímat a že se o tom taky píše a mluví. Jak už tady zaznělo, v zahraničí jsem tohle taky nežažíval, jen tady. A v Čechách se rádo nosí to, že kdo nepadá na hubu, tak nemaká a pak mám taky rád nablblé heslo, že pod tlakem vznikají diamanty ...
Když začali naši politici vymýšlet prodloužení věku pro odchod do důchodu s prohlášením o vyšším dožití obyvatel, říkal jsem, že křivka se brzy obrátí. Podstatná část současných důchodců prožila značnou dobu v době, kdy práce byla skoro odpočinkem bez velkých starostí.
Domnívám se, že stres, který bude působit stále více a více na vytížené pracovní síly (ne politiky a podvodníky), zanechá svou stopu na délce života, která se zase zkrátí.
131